Bezradnost áčka a beznaděj dorostu

V sobotu, stejně jako přípravky, odehrály své zápasy i mužstva dorostu a dospělých. Bohužel se tentokrát vůbec nezadařilo a oba týmy vysoko prohrály. Dorost dostal rychle tři branky a nakonec prohrál vysoko 0:11. Áčko i přes svoji nepopiratelnou snahu v zápase s Chotýšany dostalo „bůra“ a své zoufalství podtrhlo i tím, že v závěru neproměnilo penaltu. „A tým“ se stále potýká s velkou marodkou a spousta hráčů hraje se zdravotními problémy, ale začíná to vypadat, že hlavní problém se přesouvá spíše do jejich hlav. Pocit, že se nic nedaří, body nepřicházejí a ze všech stran přicházejí jen špatné zprávy začíná být až příliš silný.

Áčko se psychicky propadá a nedaří se ani obvyklým oporám

V sobotu v 16 hodin nastoupil náš tým proti domácím Chotýšanům. Soupiska byla na současnou mizérii sice poměrně solidní, ale opravdu jen na první pohled. Nejen, že několik klíčových hráčů chybí, ale i spousta dalších hraje se zraněními a jinými zdravotními komplikacemi a nebo do utkání naskakuje po nedostatečném doléčení a bez tréninku.
Trenér Martin Procházka musí řešit hlavně (ale nejen) problém s obranou, kde bude dlouhou dobu chybět Lukáš Berka a my za něj prostě nemáme adekvátní náhradu. Pro toto utkání se náš realizační tým odhodlal zariskovat a na stopera postavil k Liborovi Topičovi Honzu Hofingera, který se tak snad během roku a půl posunul z pozice útočníka přes zálohu až do obrany. Na okraji obrany tentokrát nastoupil kromě defenzivní stálice Kryštofa Straky také Míra Randák. Tato defenzivní sestava byla samozřejmě vynucená, protože nemáme kde brát, ale zároveň byla snahou o sázku na kombinaci zkušenosti a důrazu. Jak se během zápasu ale ukázalo, větší význam měly pro vývoj utkání spíše nedostatky této sestavy.
Už první minuta utkání ukázalo, že naše souhra bude, kulantně řečeno, potřeboval doladit. Jeden z našich hráčů (raději ani nevím kdo) naprosto přesnou zpětnou přihrávkou vyslal do brejku útočníka soupeře, ale toho naprosto nesmyslně zastavil praporek paní asistentky rozhodčího. Tento moment nejenže předznamenal problémy naší hry, ale také to, že nominovaná trojice rozhodčích byla hodně nepřesná a ze zápasu udělala celkem bramboračku. Ne že by někomu z týmů připískávala, ale jejich časté chyby na obě strany hru poznamenaly a navíc i zbytečně rozdmýchávaly emoce na hřišti i v hledišti.
První čtvrthodina hry nebyla ničím moc zajímavá. Hra byla oboustranně plná nepřesností, ale hrálo se vlastně jen na naši bránu. My jsme se nedokázali dostat ani do náznaku šance a měli jsme hodně štěstí, že soupeř nedokázal své akce zakončovat. Největší nebezpečí nám tak hrozilo ze standardních situací, protože v této fázi hry a vlastně i po zbytek utkání, jsme hráli zbytečně tvrdě (a bohužel i nečistě) a tak jsme soupeři často darovali po odpískání nedovoleného zákroku míč sami.
Ve 14. minutě se ale naprosto nečekaně urodila naše první, ale o to větší šance. Patrik Řezníček si vzal míč ještě na vlastní polovině a vystartoval směrem na branku soupeře. Obrana mu rychlostně nestačila a jemu se podařilo přihrát na Matina Čeljusku, který byl sice nejen sám před gólmanem, ale také v ofsajdu. Ofsajd překvapivě nebyl odmáván a tak se Martin pokusil zakončit. Střelu po zemi ale gólman Chotýšan vystihl a vytěsnil na roh. Po rohu Libor Topič slabou hlavičkou moc nezahrozil a to bylo od nás zase na nějakou dobu vepředu vše. Navíc bylo zřejmé, že při svém brejku si Patrik znovu obnovil zranění a bude muset střídat. Jako bychom těch zdravotních komplikací měli málo.
Než se ale stihl Vojta Židlík, který měl Patrika nahradit, rozcvičit, tak se hra přesunula do našeho pokutového území, kde přišel faul Honzy Hofingera a následovala penalta. Tu soupeř s přehledem proměnil a vedl 1:0. Místo toho, abychom po šanci Čeldy vedli, tak jsme rázem prohrávali a bylo vidět, že to na nás hodně lehlo. Následovalo avizované střídání Vojty za Patrika. Vojta Židlík ale bohužel také zdaleka nebyl zdravotně v pořádku a jeho levá noha ho následně ve hře dost limitovala.
Po střídání přišla další velká šance soupeře, když Honza Hofinger před vápnem zahrál rukou a následoval přímý kop z hodně nebezpečné vzdálenosti. Nepříliš povedenou střelu naštěstí zblokovala zeď.
Ve 22. minutě jsme se znovu do obrovské šance dostali my. Po pěkné kombinační akci Zdeněk Modálek našel Martina Čeljusku, který v zápase již podruhé stál sám čelem proti gólmanovi a tentokrát mířil ve vyložené šanci pro změnu mimo. Tyto šance musíme dávat, pokud chceme v zápasech uspět. Na šance se hrozně nadřeme, a když už přijde takováto 100% příležitost, gól to prostě být musí! Navíc se Čelda opět dvěma nepovedenými pokusy nechal rozhodit a následujících možná 50 minut v zápase téměř nebyl vidět.
Na hřišti to začalo vypadat, jako bychom vyrovnali hru a začali být víc na balónu. Bylo to ale spíš tím, že nás soupeř nechával hrát a čekal na naše chyby, které, jak veděl, přicházely poměrně často. Našim hráčům nebylo možné upřít snahu, ale celá naše hra byla hodně upracovaná, fyzicky náročná a bohužel i plná nepřesností. I přestože jsme od soupeře dostali příležitost hrát, tak jsme se k zakončení téměř nedostávali a pokud ano, tak to ani nestálo za řeč.
Naopak Chotýšany trpělivě vyčkávaly, nikam se nehnaly a jen příležitostně vyrážely do brejků. Stačilo jim k tomu nakopávat míče za obranu, protože jestli něco nebylo silnou stránkou naší defenzivy, tak to byla rychlost a útočníkům soupeře se Libora a Honzu celkem často dařilo přesprintovat. Buď z toho byly velké šance a nebo fauly co smrděly kartou.
Po jedné takové situaci přišla ve 34. minutě rychlá akce soupeře. Útočník Chotýšan po brejku vyslal prudkou střelu na naši bránu. Tu ještě Luboš Říha dokázal vyboxovat, ale vyražený míč si u brankové čáry na hranici malého vápna našel útočník soupeře a přes Filipa Voldřicha přihrál pod sebe na zcela volného spoluhráče. Tomu stačilo jen nastavit nohu (2:0). Tato akce vypadala jako ofsajd, ale ten to nebyl. Přihrávající byl u brankové čáry, a tak i postavení střelce těsně před bránou bylo v pořádku.
Zbytek prvního poločasu byl i nadále ve středu pole na první pohled vyrovnaný a my jsme se zdánlivě snažili tvořit hru, ale bylo to hravně proto, že to tak chtěl soupeř. Vzhledem k tomu, že Chotýšany viděly, jak se se svou hrou pereme, nechaly nás hrát a trpělivě čekaly na své příležitosti. Naštěstí se i přes několik větších šancí soupeře do půle již skóre neměnilo.
Po pauze neměly Chotýšany důvod něco měnit a tak obraz hry zůstal stejný. Bohužel i včetně naší úspěšnosti směrem dopředu. Většinu našich akcí jsme si vlastními nepřesnostmi překazili sami a soupeř ani nemusel zakročit. Navíc také hru oboustranně poznamenaly časté hádky a dohady. Z naší strany pramenily z frustrace z toho, jak se nám nedařilo v kombinaci s nepřesným rozhodováním rozhodčích a ze strany soupeře to bylo hlavně o tom, že měli pocit, že by naši tvrdou hru měl rozhodčí více trestat. V křiku a sprostých nadávkách vynikal hlavně trenér domácích a diváci za ním o moc nezaostávali. V součtu toho všeho to nakonec na hřišti vypadalo všelijak, jen ne tak, že se právě hrál fotbal. Domácím to ale vadit nemuselo, měli nahráno a my jim dávali dostatek příležitostí k protiútokům. Po jedné takové naší chybě při napadání soupeře v našem vápně přišel v 54. minutě třetí gól Chotýšan a v podstatě bylo hotovo. Navíc o dvě minuty později se útočník Chotýšan rozběhl do brejku po jasném ofsajdu, který ale rozhodčí pustili. Všichni kromě útočníka s míčem se zastavili, a když zjistili, že se nepískalo, bylo už pozdě (4:0).
Zápas byl definitivně rozhodnut a nám už šlo maximálně o to, jestli dáme čestný gól nebo ne. Trenér Martin Procházka, který vzhledem k naší síle na lavičce objektivně neměl moc možností něco změnit, i tak zkusil střídat a poslal na hřiště Kubu Charváta místo celkem neviditelného Sváti Řezníčka. Kuba byl sice ve zbytku utkání vidět o trochu víc, ale také to nebyl ten „Charvi“ z konce minulé sezóny.
Obraz hry se i dál nijak neměnil a naše marnost se stupňovala. Navíc musel jít dolů zcela vyčerpaný Filip Voldřich, kterého nahradil Tomáš Rada. Ten se zapojil do útočení, ale bylo vidět, že to není jeho parketa a navíc mu také chyběla rychlost. Náznaky nebezpečí pro soupeřovu branku přicházely maximálně po rohových kopech a ani po nich jsme nedokázali zakončovat moc nebezpečně. Naše převaha v držení míče nám tak byla i přes nespornou bojovnost a nasazení po celý zápas úplně k ničemu.
V 72. minutě Vojta z přímého kopu střílel moc pěkně pod břevno soupeřovy brány, ale bohužel to bylo příliš doprostřed a gólman s vypětím sil poslal míč nad bránu. Navíc víceméně z protiútoku přišel po výhodě po našem faulu brejk soupeře a Luboš Říha opět nemohl nic dělat (5:0).
Martin Procházka pak už dál nechtěl trápit se zebezapřením hrajícího Vojtu Židlíka a poslal místo něj na hřiště Honzu Volšíka. Tím bylo vlastně jakoby všechno řečeno. Vojta sice nehrál svůj nejlepší zápas, ale byl na hřišti vidět a měl obrovskou snahu a chuť do hry. Bohužel jeho tréninkové manko nejen z léta, ale i z posledních týdnů z důvodu zranění, bylo znát a Vojta nebyl v té správné herní pohodě. I tak ale přeci jen byl na hřišti platnější než Honza, který se velký fotbal vlastně ještě pořád učí.
V poslední desetiminutovce už nebyly nebezpečné ani naše přímé kopy, které už nemohl zahrávat Vojta (a to nemluvím o tom, že je dlouhodobě zahrával hlavně Lukáš Berka). Honzovi Hofingerovi dnešní zápas moc nevyšel a i exekuce jím rozehrávaných přímých kopů tomu odpovídala.
V 85. minutě soupeř zahrál ve vlastním vápně smolně, ale jasně rukou a rozhodčí pískl penaltu. Kopu se ujal Roman Neuberg. Jeho hezky k tyči umístěnou střelu soupeřův brankář vystihl a protože to nebyla příliš velká rána, dokázal ji vyrazit. Tato situace tak nějak podtrhla celý průběh utkání. Gól nám nebyl souzen a vlastně jsme si ho ani moc nezasloužili, když přihlédneme k tomu, jak jsme s vlastními příležitostmi nepěkně naložili.
Naší labutí písní v zápase byla šance Čeldy, který nadýchaný centr Zdenka Modálka trkl hlavou pod břevno, ale gólman soupeře opět bravurně zakročil. Už v průběhu druhé půle brankář Chotýšan burcoval své spoluhráče, že dnes chce nulu a za tím si po zbytek zápasu cílevědomě šel. A objektivně musím říct, že si ji i zasloužil. Takže nezbývá než mu pogratulovat. V zápase už se pak nic zásadního nestalo a závěrečný hvizd byl pro nás spíš vysvobozením.
Pět nula jsme prohráli naposledy zhruba před rokem a půl v Jírovicích a myslím, že si to všichni zase nějaký čas rádi odpustíme. Naše hra v zápase v Chotýšanech, i když nepostrádala nasazení a vůli, byla po většinu utkání spíš smutnou podívanou. S jistotou k tomu přispělo i velmi nezvyklé rozestavení, které trenér zvolil, ale na druhou stranu moc jiných možností neměl a každé jiné by přineslo problémů asi ještě víc. Naší soupisku absence Lukáše Berky opravdu hodně ovlivnila, a když k tomu přičteme i další zranění a absence, je toho prostě moc najednou.
Ale zpět k dnešnímu zápasu. Pokud bych měl vybrat nejlepší hráče našeho týmu, vychází mi asi Kryštof Straka, který odehrál svůj vysoký standard, ale zároveň k tomu bohužel nepřidal nic navíc a také Vojta Židlík, který viditelně chtěl zápas zvrátit. O jeho handicapech už jsme ale mluvili a tak jeho snaha šla vniveč.
Když vezmeme naše hráče zhruba odzadu, tak gólman dnes rozhodně nezklamal. S většinou branek nemohl nic dělat a ještě toho spoustu chytil. Bohužel ani on se chyb nevyvaroval. Střed obrany měl svou zkušeností držet Libor Topič, ale působil tentokrát hodně přemotivovaně a nervózně, hrál často zbytečně tvrdě až nečistě a poziční hra, která ho obvykle zdobí, se také úplně nedařila. Jeho nový kolega Honza Hofinger se s novou pozicí teprve sžíval a bylo to vidět. Samozřejmě dělal co mohl, nic nevypustil, ale bylo vidět, že mu obrana nesedí. Navíc on ani Libor rychlostně nestačili útočníkům soupeře. Na beku Kryštof Straka odehrál své, ale vlastně také nebyl moc vidět. Míra Randák na druhé straně na své poměry překvapivě celkem obstál a hrál v jeho slova smyslu disciplinovaně. Bylo ale jasné, že po něm na této pozici nemůžeme chtít zázraky.
V záloze se příliš neohřál Patrik Řezníček a o jeho nástupci Vojtovi jsme již mluvili. Zdeněk se jako obvykle neúnavně honil za míčem a měl několik hezkých přihrávek, ale bohužel v tomto směru zůstával až moc osamocen. Filip Voldřich se snažil, ale k míči se dostával málo, poměrně často chyboval a za svým standardem spíš zaostal. Sváťa Řezníček nebyl po většinu zápasu vidět a nevybavím si jedinou jeho akci, která by mi utkvěla v paměti.
Martin Čeljuska v útoku nejdříve neproměnil dvě tutovky a pak o něm nebylo desítky minut slyšet. Ke konci zápasu se sice do zápasu „vrátil“, ale to už bylo pozdě a navíc to také k ničemu moc nevedlo.
Sílu lavičky už jsme tu zmínili. Jakub Charvát sice vyloženě nezklamal, ale na lajně se asi moc necítil a do hry se moc nedostával. Tomáš Rada se v útoku sice snažil, ale jeho rychlost je mizivá a i ostatní dovednosti si bude muset ještě osvěžit. Honza Volšík si s velkým hřištěm prostě ještě nerozumí a navíc až příliš často ztrácí balóny, které se k němu dostanou.
Mrzí mě, že jsem zde musel hráče zhodnotit až takto negativně, ale jde mi hlavně o to ukázat, jak i ti, kteří obvykle tým táhnou, hrají hluboko pod svými možnostmi. Fotbal hrát určitě nezapomněli a ani problémy se sestavou nemohou být tím hlavním důvodem. Mám čím dál silnější pocit, že se před pár týdny naše pozornost až příliš upínala k derby s Přestavlky, které jsme vůbec nezvládli, a kluci si od té doby přestali věřit. Jakoby na nás ležela deka z toho, že se nedaří, nemáme stále žádný bod a navíc přicházíme o další a další hráče kvůli zdravotním problémům. Vím, že se to snadno říká, ale to, že na tom nejsme dobře vidí každý. Pokud se budeme příliš zabývat souvislostmi a tabulkou, bude nám stále hůř. Měli bychom na tyto věci raději zapomenout a hrát každý zápas „od nuly“. Jít do něj jako do prvního zápasu sezóny a třeba se to pak podaří zlomit a konečně bodovat. Klukům tuto situaci vůbec nezávidím, ale začít budou muset asi hlavně ve svých hlavách. A jestli bych měl vybrat někoho, v jehož kůži bych nechtěl být určitě, je to trenér Martin Procházka, kterému opravdu není co závidět.
V příštím kole k nám v sobotu 6. 10. přijedou Maršovice. Je to tým ze středu tabulky, který má vyrovnané skóre a oblíbil si výhry 3:2. Za pozornost ale stojí, že má stejně bodů jako třetí Křivsoudov, a na první místo ztrácí jen tři body. V této sezóně už mají maršovičtí skalp Křivsoudova, Pravonína nebo třeba Přestavlk. Nebude to tedy jednoduché, ale budeme hrát doma a třeba se nám ten náš bludný kruh podaří prorazit. Kluci se určitě nevzdají a budou bojovat do konce...

Dorostenci zahráli tragicky v duchu loňské sezóny

Vzhledem k tomu, že dorost hrál ve stejný čas jako přípravka, nemohl jsem být na obou místech. Byl jsem se podívat na přípravce, protože tu přeci jen vídám poněkud méně často. Z toho důvodu vám k dorostu přináším jen krátkou reportáž, kterou, pokud dostanu od trenéra Standy Horčičky report ze zápasu, ještě doplním o jeho postřehy.
Problémy nastaly už s přepravou hráčů na zápas, navíc jsme se opět nesešli v dostatečném počtu a otázkou tedy bylo jen to, o kolik barnek prohrajeme.
Krok jsme se soupeřem drželi jen pár minut a mezi 5. a 7. minutou jsme třikrát inkasovali. To je typický průběh našich zápasů z loňské sezóny včetně toho, že jsme se po tomto vývoji sesypali a následoval debakl. Do poločasu jsme inkasovali ještě třikrát a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo v zápase cokoli měnit. A také se neměnilo. Po půli jsme v pravidelných intervalech dostali ještě dalších pět branek a konečný výsledek byl tak 11:0 pro spojený tým Zvole a Vraného nad Vltavou.
Příští týden se doma utkáme s Nespeky a ty nám také nedarují nic zadarmo. Navíc z pěti zápasů dokázali čtyřikrát zvítězit a tak v zápase budou jasnými favority. To je ale proti nám každý, a tak to vlastně není žádná změna.

Galerie k aktualitě