Áčko trestuhodně promrhalo šanci jít na druhé místo

Před víkendem jsem tipoval, že čerčanské týmy získají v součtu 7 bodů. V plný bodový zisk jsem věřil jasně u áčka, optimisticky u žáků a remízu dorostu jsem si spíš přál. Opět se ukázalo, že bych rozhodně do svých sázek neměl investovat žádné peníze, protože větší smysl dává je rozdat chudým. Rezerva Votic měla být pro Slavoj snadné sousto, obzvlášť pokud chceme myslet na postup, ale místo toho se bohužel zrodil nejhorší výsledek této sezóny.

Do zápasu jsme vstoupili oslabeni o dva hráče základní sestavy, Lukáše Berku a Honzu Hofingera. Ne že by Lukáš v zápase nechyběl, ale jako asi hlavní problém se ukázala absence Honzy. Před zápasem si tyto souvislosti jako zásadní ale nikdo nepřipouštěl a bralo se to jen jako nepříjemnost, která půjde vyřešit.
Do větrného zápasu jsme vstoupili celkem aktivně a již ve druhé minutě slabou střelou mimo zahodil tutovku jinak letos často neomylný střelec Martin Čeljuska. Tento moment jakoby předznamenal to, jak bude vypadat celý zápas.
Po úvodní šanci Čeldy se hra ustálila na obou stranách v šedém průměru a pohledné akce aby člověk pohledal. Hrálo se asi více na naší polovině, ale soupeř toho k výraznějším ohrožením naší branky využít nedokázal.
Z naší šedi vystoupila jen krásná kombinace na jeden dotek z 16. minuty, kdy série narážeček po ose Filip Voldřich, Martin Čeljuska a Patrik Řezníček jen kvůli nepřesnému zakončení neskončila brankou. Nadějnou příležitost měl pak ještě Čelda ve 20. minutě, kdy šel sám na gólmana a při střele byl dost nešetrně ve vápně blokován obráncem. Kdyby rozhodčí chtěl, tak to penalta klidně být mohla. Ale i takto neodpískané to asi bylo v pořádku. Prostě hraniční zákrok. Po následném rohu jsme se už do zakončení nedostali.
Bylo jasné, že musíme dát gól co nejdříve, protože podobný vývoj nahrává soupeři, který začal cítit příležitost a zvyšoval aktivitu a hrál čím dál sebevědoměji. My jsme naopak ke gólu měli stále dál. Výjimku představovala snad jen nadějná střela Sváti Řezníčka zblízka z úhlu na bližší tyč, která ale právě na té bližší tyči skončila. Obraz hry sei nadále nijak neměnil. Úporná hra, která stála spoustu sil a přitom to vlastně k ničemu nevedlo. O každý balón se bojovalo a neustálé napadání ze strany soupeře vedlo k mnoha nepřesnostem v naší rozehrávce. Po jedné takové naší nepřesné příhře se útočník soupeře dostal ve 34. minutě k míči a nenápadnou, ale o to povedenější střelou z úhlu zpoza vápna překvapil našeho gólmana, který se na míč plachtící nad jeho hlavou natahoval marně. Soupeř vlastně z ničeho nic vedl 1:0 a začalo to vypadat jako klasický zápas blbec. A mělo být ještě hůř.
Do poločasu soupeř ještě vystupňoval svoji aktivitu, ale stále v tom bylo více nadšení než umění. Naši hráči samozřejmě bojovali také a rozhodně se nedá říct, že by do zápasu nešli naplno, ale začínalo to vypadat, že se na cokoli úspěšného strašně nadřou, a že vlastně dvě přesné přihrávky za sebou jsou velký úspěch. Ve středu pole výrazně chyběl Honza Hofinger, který by to tam dokázal zbourat, podržet míč a v klidu rozehrát. Možná stálo za to, když bylo jasné, že Hófa nebude moct, do zápasu povolat Martina Pánka, jehož způsob hry by z této šlamastiky také mohl pomoci.
Všichni jsme čekali, že do druhé půle naši hráči něco změní a budou reagovat na nepříznivý vývoj. Bohužel vše zůstalo při starém jak ze strany Votic (což bylo pochopitelné) tak ale i z naší strany (a to už moc pochopitelné nebylo). Pokračovalo se tedy ve stejném duchu jako v první půli a bylo čím dál jasnější, že si se zápasem naši hráči prostě nevědí rady. Hodně mi to připomínalo zápas v Miličíně, který vypadal úplně stejně. Stejně beznadějně.
Sice jsme se ve druhé půli stále snažili tvořit hru, ale soupeř si to moc nekomplikoval a hrál velmi jednoduše. Když byl v úzkých odkopl, a o kombinaci nebo rozehrávku se snažil pouze v případě, že nehrozila ztráta míče. Z jedné takové ojedinělé akce po naší ztrátě zhruba po 10 minutách druhé půle vstřelily Votice druhý gól, který jakoby z oka vypadl tomu prvnímu. To bylo jak kdyby dostali naši kluci pěstí do břicha. Veškerá snaha vyletěla komínem a rozdíl byl najednou už 2:0.
O pár minut později, cca v 60. minutě se zápas pravděpodobně definitivně zlomil. Sváťa Řezníček vystřelil, ale jeho střelu brankář vyrazil a Libor Topič se ji na dlouhou nohu pokusil vrátit do branky. Dosáhl jen tak tak a střela tak byla slabá a mířila docela mimo. Brankář na ni nemohl dosáhnout a ani po ní vlastně moc nešel. Jenže míč, jak to byla víc teč než střela, chytil rotaci a začal se pomalu kutálet k tyči. Bohužel to nestačilo a o pár centimetrů bránu minul. Věřím, že kdybychom dali takový, i když ušmudlaný, gól na 2:1, ještě bychom se zápasem dokázali něco udělat.
Takto ale skóre zůstalo 2:0. Naše snaha byla i dál stále velká, ale síly ubývaly a k ničemu viditelnému to nevedlo. V 64. minutě se na hřiště po dlouhé době dostal místo Matěje Purkarda Míra Randák. Bylo vidět, že chce trenérovi ukázat, že fotbal hrát umí a snaha z něj jen čišela. Bohužel to také chtěl urvat spíše silou a to na nadšeně hrající votické nestačilo.
Naopak v 69. minutě padla další šťastná branka soupeře, když výkop votického gólmana zaplachtil s větrem a přeletěl nečekaně až k volnému útočníkovi a ten už si věděl rady. 3:0 a bylo po zápase. Na obrat už jsme neměli síly. Fyzické ani morální.
Sice jsme to nevypustili jako dorost den předtím, ale hra už byla hodně toporná a pokud byly v první půli úspěch dvě přihrávky, tak teď jedna na dva metry. Přihrát jsme si nedokázali ani při rozehrávce z klidu. Už to byla velká křeč. Po jednom našem ztraceném autu (v 82. minutě) soupeřův hráč rychle získal míč, podél lajny potáhl balón k rohu a centrem na vzdálenější tyč vybídl svého spoluhráče ke krásné rybičce. To už byla jen taková „třešnička na dortu“ pro votické a my si naopak museli ten pověstný kalich hořkosti opravdu dopít. Do konce zápasu jsme se už na nic nezmohli, dokonce střídal Čelda, což bylo jasné znamení, že už jsme smíření. Všichni byli vlastně rádi, když zápas skončil.
Je škoda, že jsme nedokázali zápas zvládnout lépe, už třeba jen kvůli tomu, že na Slavoj dorazili konečně také fanoušci na hřiště soupeře (otázkou je, jestli je náš výkon přesvědčil přijít příště znovu), ale hlavně proto, že naši nejbližší soupeři opět ztratili. A to podobně nečekaně jako my. Krhanice prohráli doma 1:3 s Bystřicí (když od třetí minuty vedli po Moulíkově gólu z penalty) a Pyšely prohráli 3:1 ve Václavicích, tedy se soupeřem, kterého jsme v minulém kole porazili. Jejich forma tedy asi není nic moc, protože na jaře ještě nezískali ještě ani bod.
To pro nás ale může být výhodou, protože v příštím kole vyrážíme sehrát derby právě na pyšelské hřiště, ale sami bychom si měli uvědomit, že abychom tam odsud odvezli body, budeme muset hrát úplně jinak. Říká se, že derby (nejen to přažských „es“) nevyhrává favorit, ale kde ho vzít a nekrást?
No. Mohli jsme být druzí už po tomto kole, třeba budeme po tom příštím. A nebo třeba také ne, protože nejen že bychom museli vyhrát v Pyšelích, ale také už se opět musíme ohlížet dozadu, kde má opět stejně bodů jako my Miličín.
Tak snad se na tento těžký a prestižní zápas připravíme lépe než na Votice. Je zvláštní, že nám letos jdou těžší zápasy lépe než ty papírově snadné. Navíc ty naše největší herní kolapsy vždy přicházejí po povedených zápasech (často se silnějšími soupeři). Nějak se mi vtírá na mysl, jestli náhodou nejde o podcenění soupeřů ve chvíli, kdy máme hlavy v oblacích. Asi by to chtělo se zas vrátit na zem.

Galerie k aktualitě