Nemuselo to tak být

Žáci si předehrávali svůj zápas desátého kola (nehledejte v tom logiku, to číslování je jen tak aby se neřeklo) už v pátek. Soupeřem jim byl na domácím hřišti favorizovaný tým Votic. Výsledek pro nezúčastněného tedy může vypadat předpokládatelně. ALE NEMUSELO TO TAK BÝT...

Nebudeme dnes rozebírat průběh zápasu minutu po minutě, protože to není vcelku to nejdůležitější. Hlavní téma tohoto zápasu bylo úplně někde jinde. První poločas byl z našeho pohledu strašidelný. Proč ale? Jsou naši hráči o tolik horší, aby museli za polovinu zápasu dostat šest branek a zároveň se v podstatě nedostat do žádné šance? Nejsou. Problém je v jejich hlavách. První poločas nakonec výsledkově vyzněl jednoznačně, ale kdo se na zápas díval, viděl poměrně vyrovnanou hru. Až do chvíle, kdy došlo na osobní souboj nebo nějakou vyhrocenou situaci. A tady je jádro pudla. Naši kluci se bojí hrát, bojí se udělat chybu. Přitom pokud jde o hru ve středu pole, dokud nedojde k něčemu zajímavému v jednom nebo druhém vápně, není problém. Ale jakmile se schyluje k něčemu zajímavému, couvneme. Nejdeme do souboje naplno, uhneme. Když už máme míč, tak se bojíme rozehrát konstruktivně, protože kdo nic nedělá, nic nezkazí. Odkop je přeci menší riziko než snaha o přihrávku do šance. Klička přeci nemusí vyjít, tak proč jí dělat? Proč střílet, když se můžu snažit ještě doběhnout k rohovému praporku?
Sebevědomí. To je to, co klukoům chybí. Není to nedostatek fotbalového umění. Například Pavel Siňor, náš asi nejlepší obránce. V první půli byl v podstatě jediným pilířem naší obrany, ale jakmile získal míč, tak byl okamžitě poloviční. Založení protiútoku pro něj byl neřešitelný úkol. Odkop je přeci snažší. To není nic proti němu, protože i přesto byl výraznou osobností našho týmu. Spíš je to výtka proti jeho spoluhráčům, kteří nedokázali ani to.
Druhý poločas už byl z naší strany (hlavně směrem dopředu) výrazně lepší. Pravděpodobně zabrala porada s trenéry a hra hned vypadala úplně jinak. Dostávali jsme se do spousty šancí a i důraz byl úplně o něčem jiném. Občas to bylo možná trochu přehnané, ale lepší tak, než pořád jen uhýbat. Fotbal není florbal, je to kontaktní sport a Petrželové a jeim podobní mu dělají jen ostudu.
Výsledkem byly tak nakomnec i branky na naší straně. Vidět byl hlavně (jako obvykle) Šimon Bouša a opět i Jakub Ebenstreit. Samozřejmě jsme během druhé půle inkasovali i my, ale to se v zápase s podobně silným soupeřem dalo čekat. Hlavní rozdíl byl ale v tom, že jsme hráli fotbal. A dalo se na to koukat. Prohráli jsme? OK. Ale v druhé půli jsme to odehráli se ctí a nedali jsme se zadarmo. To v prvním poločase nebylo. Tam jsme byli jen kompars.
Asi už to pro tuto sezónu nemá cenu moc hrotit. Žákovský tým už čeká jen jeden zápas proti silnému soupeři z druhého místa (i když ne zas tak moc, protože na podzim jsme Chotýšany na jejich hřišti dokázali porazit). V tuto chvíli jde hlavně o to, co dál. Zůstanou naši noví trenéři? A co kluci? Pokud zůstaneme pospolu, budeme určitě silnější. Fotbalově na to máme.